![[Mikroregion Malá Haná]](/img/logo.jpg){kind=logo}
![[Mikroregion Malá Haná]](/img/logo-mobile.jpg){kind=logo}
Stavba původně sloužící pro zámecké hosty a vyšší úřednictvo byla vybudovaná v letech 1885 – 1887 podle projektu architekta Wilhelma Stiassného.
V jihovýchodní části obce u silnice směrem na Kořenec samostatně stojící dvoupodlažní zděná stavba nepravidelného obdélného půdorysu. Objekt je kryt systémem sedlových střech s valbičkami. Jako krytina je použit plech. Hlavní průčelí orientované severním směrem k zámku je akcentováno třemi mírně vystouplými rizality s výrazným trojúhelným štítem korunovaným přesahující valbovou stříškou nesenou na dřevěných konzolách s vyřezávaným ornamentálním štítem. Průčelí je jedenáctiosé, členěné v rytmu 1 + 3 + 3 + 3 + 1. Boční rizality jsou jednoosé, hlavní středový rizalit je třísosý s balkonem neseným na litinových sloupcích. Okenní otvory jsou obdélné s přímou nadokenní římsou nesenou konzolami u oken v patře. V rámci středového rizalitu jsou okna půlkruhově završená doplněná profilovanou šambránou s klenákem ve vrcholu. Do budovy se vstupuje bočními rizality skrze půlkruhově završený vstup. Průčelí jsou členěna kordónovou římsou, boční rizality jsou doplněny pásovou rustikou, středový potom nárožní bosáží. Podobně je řešeno také protilehlé směrem do silnice orientované průčelí. Nejvýraznější rozdíl je v hmotě budovy, když hmota západního a středového rizalitu výrazně předstupuje hmotu hlavní budovy. Krátká boční průčelí jsou tříosá doplněná pásovou rustikou.
Obytná stavba s řadou původních architektonických detailů byla postavena v duchu kombinující soudobou historizující architekturu a tradicionalistický regionální styl. V regionu a venkovském prostředí ojedinělý styl.
Po druhé světové válce byla v tomto objektu provozována ozdravovna. Od roku 1957 zde byla zřízena Místní lidová knihovna a Národní výbor. Později byly některé prostory adaptovány na obecní byty.
V roce 1937 rozhodlo šebetovské obecní zastupitelstvo o stavbě nového koupaliště pro školní mládež v Kapouňatech, protože dosavadní v Přídolí již vzhledem k malým rozměrům a neustálému zanášením bahnem během přívalových dešťů již nevyhovovalo daným potřebám. Stavební práce byly zahájeny v květnu, a v červenci 1938 bylo koupaliště slavnostně předáno svému účelu. Práce na koupališti tehdy prováděl stavitel Fabiánek z Boskovic, a finanční pomoc poskytlo brněnské policejní ředitelství částkou 25 000 korun. Správa velkostatku pak zdarma zajistila materiál a dopravu.
V roce 1971 byla zahájena rozsáhlá rekonstrukce koupaliště. Hlavní změnou byla betonáž dna a stěn bazénu. Součástí oprav bylo i oplocení areálu, výstavba sociálního zařízení, a celková péče o infrastrukturu související s koupáním a volným časem v areálu.
V areálu koupaliště byl postavený kolem roku 1980 v tzv. „Akci Z“ i prodejní kiosek s převlékacími kabinami. Tento následně prošel v roce 2007 rekonstrukcí jako součást rozvoje provozu koupaliště, kdy se zlepšili podmínky pro prodej občerstvení.
Vedle zámku patří k významným šebetovským památkám také kaple svaté Anny, která se malebně vypíná na mírném návrší nad obcí. Stojí v místech, kdy kdysi stával letohrádek, který dal v roce 1711 přestavět hradišťský opat Bernard Wancke na kapli Bohorodičky Marie. Dovídáme se o tom z listiny olomoucké biskupské konsistoře z 11. dubna 1710, která povoluje hradišťskému opatu Bernardu Wanckeovi, aby v místech, kde dříve stávalo vivarium, postavil kapli Bohorodičky Marie, bez prejudice faráře.
Při kapli byla poustevna, v níž žil poustevník, o kterém se nám dochovala následující pověst:
„Blízko zámeckého letohrádku měl pod vysokým dubem svoji skrovnou poustevnu zrobenou z neotesaných kmenů poustevník. Škvíry mezi trámy vyplňoval mechem a suchým listím a zamazával žlutou hlínou. Ani se nehodily tyto dvě stavby k sobě. Na jedné straně prostota a skromnost, odříkání, plachost a zbožnost, na druhé straně marnotratnost, pýcha, okázalost a rozmařilost. Uvnitř chýše, vzadu v koutě, naproti dveřím, stálo ohniště postavené z plochých kamenů. Nad ním byl pověšen na řetěze železný kotlík. Na dřevěné poličce připevněné na trámu a na hambálku nad kamny byly pověšeny a naskládány pytlíky a kytice léčivých bylin. Nábytku zde mnoho nebylo. Jen malý stůl a židle z březových kusů a z větví. Lože ze suché trávy potažené ovčí kůží bylo na hliněné zemi hned vedle ohniště. Skříň nebyla žádná. Řeholní roucho bylo pověšeno na hřebíku. Z druhé strany ohniště byl postaven vysoký kříž z hrubě otesaných trámů. Pod ním klečel na nízkém klekátku vysoký, hubený muž, šedivou hlavu měl skloněnou v dlaních a konal večerní pobožnost.
Již dlouhá léta žil tento šebetovský poustevník osaměle, daleko od lidí. Odkud přišel, nikdo nevěděl. Snad to byl některý z řeholních bratří premonstrátského kláštera z Hradiska u Olomouce, kteří měli v Šebetově statky. Všem říkal bratře a sestro, proto ho také nazývali bratr Jiří. Byl plachý a přece pohovořil i s tím nejprostším a pomohl každé venkovské mamince, jejíž dítě mělo zlou horečku. Jeho oči teple pohladily každou tvář, ihned však ztvrdly, když viděly krutou robotu a panskou zpupnost. Kdo poznal důvěrněji jeho laskavou tvář, zarostlou dlouhým bílým vousem, dovedl si jí neskonale vážit.
Uměl číst v myšlenkách lidí, rozuměl i zvířatům. V zimě bylo často vidět, jak krmí ptáky, zajíce i srnky, které přicházely až k jeho chýši. Žil skromně, ani ptáče by nebylo mnohdy spokojeno s těmi drobty, které si popřál. Polévka ze sušených hub, ovoce, lesní plody, nějaký ten kousek černého chleba, nebo trochu mléka, které dostal od lidí. Rád poradil, potěšil, vlil do každého srdce zase novou útěchu a naději. Stačilo jen říci: Běž k bratru Jiřímu, on ti jistě pomůže.
Zvědavé děti podruhů, robotníků a sedláků bojácně jen z povzdálí často nakukovaly zvědavě do poustevny. Měl je rád a brával je někdy do lesa, učil je znát rostliny a přírodu. Vyprávěl jim o zvířatech, o ptácích, o cizích krajinách a o lidech.
Jednoho dne ráno Kapouňatští vkročili do poustevny. Poustevník, bratr Jiří, ležel tichý a pokojný na svém listnatém loži. Klidný, mírný výraz ve tváři, ruce sepjaté na prsou. Neprobudili ho již. Zemřel ve spánku. Jak žil, tak i zemřel, krásně a pokojně. Pochovali ho hned vedle jeho poustevny pod rozložitým dubem.“
V další přestavbě kaple pokračoval hrabě Mořic Strachwitz, který zde v roce 1842 zřídil kostelík v novogotickém stylu, který uvnitř vyzdobil krásnými řezbami řezbář Pendl, a obrazem apoštolů nad hlavním oltářem malíř K. Mayer. Hrabě Mořic ustanovil, že kdyby v Šebetově nebylo zámeckého kaplana, má bohoslužby v kapli obstarávat zámecký kaplan nebo knínický farář, který měl za každou mši svatou obdržet 4 zlaté. Také k historii vzniku kaple svaté Anny se nám váže jedna ze šebetovských pověstí:
„Páni ze zámku žili velmi rozmařilým životem. Nic nedbali toho, že lidé, kteří pracovali na polích, žili v bídě. Jednoho letního dne seděla hraběcí společnost v letohrádku nad Oborou. Vládlo bujné veselí. Záplava světel se zachycovala na skleněných mísách a pohárech. Rušný hovor chvílemi propukal v nevázaný smích. Kolem velkého mramorového stolu seděla hraběcí společnost. V čele stolu ve vysokém vyřezávaném křesle seděl pan hrabě oděný v černý samet, po jeho boku hraběnka v krajkách a v hedvábí. Služebníci snášeli dozlatova pečená masa a polévali je bílými a hnědými omáčkami. Nechyběly zde ani ryby a drůbež. Koroptve a kvíčaly utápěly se v sladkých jablečných kaších. Dorty s máslovou polevou, s anýzem a s mandlemi stály uprostřed stolu. Dvě mladé dívky stále dolévaly chlazená vína do broušených křišťálových pohárů.
Pánové ze zámku vyhazovali rozmařile peníze a lidé dole ve vesnici žili velmi skromně. Jedli zemáky, krupičnou nebo prosnou kaši, kroupy, vdolky z černé výražky, česnekovou nebo zasmaženou polévku, černou žitnou kávu a sbírané mléko. Ba někdy neměli ani kus chleba pro sebe a pro svou rodinu. Rozmařilost panstva v letohrádku dosáhla právě vrcholu, když se na jasném nebi objevil z ničeno nic černý nevelký mrak. Pojednou se zablýsklo, zazněl mohutný rachot hromu a ohnivý blesk sjel přímo doprostřed mramorového stolu, kolem něhož seděla rozmařilá společnost. Stůl byl bleskem rozbit, sklenice roztříštěny, bohatá jídla kolem rozmetána. Pod stolem ležela omráčená hodující společnost. Jen jednou zahřmělo a zase začalo svítit slunce. Šebetovští občané říkali, že to byl trest boží, který dopadl na pány. Snad měli pravdu, neboť jako zázrakem nebyl nikdo zabit ani zraněn. Na paměť podivuhodného zachránění kázala hraběnka zbořit letohrádek a na jeho místě postavit kapli sv. Anny, neboť se to stalo právě na tento svátek.“
V centru Vanovic stojí historická budova Záložny, postavená v roce 1896 jako Občanská záložna. Sloužila obyvatelům jako finanční podpora a místo pro půjčky a spoření. Byla aktivní již od roku 1867 a tehdy stála 13 000 korun. Sloužila nejen jako finanční instituce, ale i jako kulturní centrum obce. V průběhu 20. století byla budova využívána i pro kulturní a společenské akce. Dnes v budově sídlí obecní úřad a pošta. V 1.patře budovy se nachází historický sál, jehož součástí je i původní divadelní opona, která byla v roce 2021 odborně restaurována. Dnes je tento sál využíván pro menší kulturní akce, jako jsou přednášky, vítání občánků, koncerty a svatební obřady. Jeho zachování a obnova jsou příkladem péče o kulturní dědictví a důkazem, že i malé obce mohou uchovávat a obnovovat své historické poklady.
Na mírném návrší uprostřed Šebetova stojí zámek, který už po staletí dává obci její klidný a důstojný ráz.
Jeho počátky sahají až do 16. století, kdy zdejší půdu spravoval klášter Hradisko u Olomouce. Tehdy vzniklo první panské sídlo s dvorem a pivovarem – ještě prosté, ale s pečlivostí tehdejších stavitelů a s vírou, že tu domov vydrží po generace.
V barokní době se šebetovské panství rozrostlo a zámek se proměnil ve vzdušnější rezidenci obklopenou zahradou a stromovím.
Po zrušení kláštera roku 1784 přešel šebetovský statek do rukou šlechtických rodů, které se zde střídaly – nejprve hrabata Strachwitzové, později rod z Dietrichsteinu a v 19. století baroni Königswarterové, významná židovská bankéřská rodina původem z Frankfurtu nad Mohanem.
Právě baron Mořic Königswarter nechal koncem 19. století sídlo přestavět do současné podoby. Fasády ozdobil novorenesančními prvky, přibyly věžičky, štíty a jemné detaily, které zámku dodaly lehkost i šarm. V té době býval zámek centrem společenského života – pořádaly se zde plesy, koncerty i charitativní slavnosti pro obyvatele Šebetova a okolí.
Po druhé světové válce byl majetek rodu Königswarterů zkonfiskován a zámek přešel do rukou státu. Od roku 1953 zde sídlil Ústav sociální péče (nyní Sociální služby), takže místo, které dříve patřilo vrchnosti, dnes slouží lidem – tentokrát těm, kteří zde hledají klid, péči a porozumění.
Zámek v Šebetově je tak symbolem pokračování – místa, které se mění s dobou, ale nikdy nepřestává vyprávět příběh o lidské práci, kráse a pokojném životě v srdci Malé Hané.
K velice cenným uměleckým dílům vrcholného baroka patří v Šebetově socha svatého Jana Nepomuckého umístěná na návsi. Na podstavci zavěšená kartuše svým reliéfem zobrazuje svržení světce do Vltavy.
Do kartuše byl vytesán latinsky psaný nápis: HonorI et pIae VeneratIonI DIVI IoannIs NepoMVCenI ereCta Die XIV septembris, který v překladu zní: K čestné a zbožné poctě svatého Jana Nepomuckého postavena l6. září.
Latinský chronogram datoval sochu do roku 1724, Jan Knies ve své Vlastivědě Boskovska do roku 1764, kronika obecního úřadu do roku 1742. Volný překlad celého nápisu zní: Tato socha byla postavena k poctě svatého Jana Nepomuckého 16. září 1724. Dílo bylo velice neobvyklé svým pojetím. Dva vojáci svrhávají světcovo tělo z Karlova mostu do Vltavy. Světcovo padající tělo pak nad Vltavou chytají dva andílci. Zatímco na většině církevních soch a obrazů je tento typický venkovský světec zobrazen velmi strnule, na šebetovské kartuši naopak velmi realisticky.
Toto sousoší, jedno z nejcennějším vyobrazení nanebevzetí sv. Jana Nepomuckého, bylo celkově zrestaurováno v letech 2016 – 2024 z finančních prostředků obce Šebetov, za přispění JMK a SZIF.
Svazek obcí Malá Haná
Náves 168
679 38 Cetkovice
IČ: 70972818
